Comeback Tour, zvířata!

Hala byla plná, ostatně jako každej večer. Sešli se tu všichni ti, kteří něco znamenali, a nebo neznamenali. Malí, velcí, chlupatí, pořádní, nezbední, ti co pěstovali brambory a i ti, co brambory jen jedli. Já jsem seděl na svým oblíbeným místě, hned vedle Lukáška a Baltazara. Místo to nebylo zrovna prvotřídní.  Pokud bych měl komfort židle ohodnotit na stupnici  1 až 10, dal bych nejspíš -15.  Za celý ty měsíce jsem měl prdel tak otlačenou, že bych snad ani nepoznal, jestli sedím na židli, nebo na tašce s kamením. K dnešní večeři byla písmenková polívka, ostatně jako vždycky. Ti, kdo ještě hýřili optimismem, ji nazývaly polévkou nudlovou. Chvíli jsem se v tom nimral,  a teprve když jsem z písmenek složil slova pytel, cibule, idiot, jsem se rozhlídl kolem.

Ne že bych snad čekal, že tentokrát ten pohled bude jinej, to ani náhodou. Viděl jsem ty samý ksichty všude kolem a byl jsem si téměř jistej, že bych je všechny dokázal přiřadit ke slovům z mé polívky. Teda skoro všechny. Na toho pána před sebou bych musel složit ještě slovo „chobot“.  Zadíval jsem se do polívky a bohužel, žádný „chobot“ dneska asi nebude. Trochu jsem si poposednul a přemejšlel o tom, že se dnes komfort židle dostane z -15 na -16.

„Plosím, stlejdo..Mohl bys mě nechat vsmlkat“, ozvalo se z pravé strany.

Lukášek byla taková postavička, která mě tu otravovala asi nejvíc. Takovej malej usmrkanec, pořád si slintal na tričko a polívku jedl jako to prase. Nic kloudnýho neřekl ale jak se jednalo o smrkání, byl hned v pohotovosti. Co já vím, co se mu honilo v kebuli. V dětěch do pěti let se já prostě nevyznám. Nechal jsem ho pořádně zatroubit a zeptal se, jestli je vše ok. Přikývnul, a to mi stačilo. Tímto jsem si svůj denní příděl dobrejch skutků vyčerpal. S úsměvem na tváři a pocitem dobře vykonanýho skutku jsem se znovu mohl věnovat dění na stole před sebou.

Když to tak vezmu, tak Lukášek představoval takovou tu novou generaci čehosi, čemu jsem já ani za mák nemohl rozumět. Byl tu kvůli nějakejm ztracenejm lízátkům nebo tak.  Moc jsem na to pozor nedával. Párkrát si pobrečel, ale jinak to bral sportovně. To Baltazar na druhý straně, to bylo jiný kafčo. Ten pro změnu povídal o takovejch věceh, o kterejch jsem radši ani slyšet nechtěl. Vždyť tomu bídákovi se snad na týhle zpropadený hostině i líbilo. To jsem nedokázal pochopit asi ze všeho nejvíc.

Nevím proč právě teď a co k tomu vedlo. Vždycky se říká, že musí bejt někde nějakej spínač. Něco, co sled následujících událostí prostě prachobyčejně spustí. Někdy tomu ale prostě tak není. Buď je všeho moc, a nebo to zkrátka zapne samo. Další vysvětlení je to, že mě už nebavilo dívat se  po 37. za sebou na slovo „idiot“. Ten generátor na písmenka v polívce musí mít nějakej hrozně malej rozsah. Když jsem se zvedl ze židle a zjistil, že ale opravdu, opravdu nemůžu chodit, byl jsem v sále středem pozornosti. S tou hrozně namoženou zadnicí jsem si to plazil smerěm od stolu, a cestou si vychutnával všechny ty pohledy za mnou. Lukášek v dálce brečel a Baltazar řval cosi o kokotech, ale to už jsem byl duchem někde jinde a zubil se na celý kolo.



Komentáře jsou uzavřeny.