Pro většinu lidí je význam vždycky někde jinde ale myslím, že na nějaké společenské hodnoty zapomínáte hned, jakmile vkročíte do nějakého z obchoďáků. Je to takový menší výsadek v Normandii jen s tím rozdílem, že místo kulometných hnízd na vás prodavači z obchodů střílí zboží pochybných kvalit. Ale to je fuk, člověk si nějak zabojuje a pak spokojen usedá k televizi, aby přeci jen nějakou tu atmosféru nasál. Skoro bych se u Vánoc nebránil ani některému srovnání s alkoholem. Ten nám taky byl dán proto, abychom s ním naložili jak nejlépe umíme. I o vánocích můžeme skřípat zuby a nebo si je vychutnat tak, jak nám rozum káže. A pak je celkem fuk, jestli chcete sedět u televize, futrovat do sebe cukroví a mezi pauzama, když pro něj saháte do mísy, citovat několik staletí ohrané pohádky (můj případ) a nebo to tak celé ignorovat a bavit se maximálně nad tím, jak komicky právě ti lidé s cukrovím před televizí vypadají.

Pokud už se je rozhodnete slavit, pak byste si měli dát pozor na největší neduh moderních vánoc. A ten zní: kolik otravných známých jste za svůj život poznali, tolikrát vám na štědrý den zapípá telefon s připomínkou, že vánoce jsou taky o prznění českého jazyka, jehož prostřednictvím se vám někdo ty krásné klidné svátky snaží zesměšnit, popřípadě poradit, jak si je užít co nejlépe. To vše zabalené do malých textových zpráv, které se v daný den rozlejzají po celém světě jako švábi. (a tady je možná jedno malé plus pro názor: ne-e sociálních sítím, že ) Zase na druhou stranu občas přijde i něco pěkného, vtipného, co potěší, a člověk se tím nechá zase krásně ukolébat, že tak je to v pořádku, tak to má být a že má tímto čisté svědomí, když po nějakém tom chlebíčku zase sáhne.

A pokud to náhodou nebylo poznat, tak já jsem opravdu milovník vánoc, ale takových těch čistých, zbytečně nezapáchajících koka kolou, komercí a hubeným pánem v červeném pyžamu.

Takže na závěr dvě koledy, které u nás ve vánoční čas nesmějí nikdy chybět:

*

*

A jako bonus pro otrlé (Otrlé, né otylé), každoroční reforma za náhradu umělých stromů, silné a ujeté povahy klikat hned!

Stejně máme zase živej!

Štastné a Veselé!

No tak dnešní dávku jedu už jsem si zase vybral, je čas být alespoň maličko milý, když jsou ty vánoce. Popravdě máme do hajzlu ještě těch pár let náskok, takže si můžeme na internetu zakládat vše, co se nám zachce. A ono to občas ani není na škodu. K čemu by nakonec ten internet taky byl, že? Á propos,   co čekat od člověka, který si ještě v roce 2011 vede blog. Netřeba dodat, že blog bídný a ne moc aktualizovaný, ale i to není omluva pro to, aby se takový člověk nemohl zařadit do klubu sebetrýznivých „emáků“, kteří křičí do světa zrovna to, co je napadne.

Ale tak si pojďme shrnout tu mou tetřeví osobu a její postavení na internetu:

CSFD -- divotvorný filmový profil

LAST.FM -- hudební divotvorný profil

CBDB -- literární profil divotvornosti

YOUTUBE -- divotvornost!

Když se na to v konečným důsledku teda podívám, zastoupení na internetu vlastně celkem mám, i když trpím syndromem rozpracovanosti. Aneb slovo aktualizace jsem jaksi pozapomněl a kdykoliv si chci něco dát trochu do pořádku, zastavím se v půlce a zeptám se sám sebe: „Proč vlastně?“ A tak zase přestanu. Takhle se to občas přežene a je hotovo. Nebo spíš není. Internet mi vlastně může děkovat, že jsem se ještě nezakousl do Twitteru, MySpacu, nebo třeba Facebooku.  Pak už by to se mnou bylo vážně děsivé.

*

Každopádně, ať už na vás vybafne Troll z kterékoliv jeskyně, nikdy si z toho nic nedělejte. Porouchané stroje tu holt budou vždycky. Důležitý je, jak se cejtíte sami před sebou a jak jste s prezentací vlastní osoby spokojení. Ať už se jedná o internet, či nikoliv.  Tak nějak to platí i pro život, že? Alespoň myslím… Těžko si vyberete do jaký společnosti se to vlastně narodíte, a taková říše ptakopysků by nebyla k zahození, ale sami si pak rozhodnete, kterejma lidma se nakonec obklopíte. A buď si vyberete správně, a nebo ne. Nejlepší je totiž vybírat podle sebe a vůbec se nenechat rozhodit nějakým Platýzem, Pluťákem, Irmou, Eleanorovu či Vodním Výrem. A když už vás taková Eleanora na vaší cestě zastaví, je přeci jednoduché, jak reagovat:

Jak napsal Kilgore Trout, na této planětě, kterou nazýváme země, jsme jen všichni naprogramovanými stroji. Stroji, které stvořitel vesmíru pozoruje a z dálky se jen tak pochechtává. Jeden stroj je naprogramován na práci, druhý umí jen chodit atd. Nejhorší z nich jsou asi ti, kteří dostali mozek. Mozek to teda není kdovíjak geniální, ve svém úsudku má občas problém přeprat trubku od topení, i tak je to ale jistý bonus, kterým si chtěl stvořitel světa zase trochu ten život zpestřit. A když jste vlastníkem alespoň toho z těch miniaturních mozečků, kterými vás stvořitel vesmíru obdaroval, tu a tam k vám promluví. Asi podobně, jako to popsal Kilgore:

*

*

„Jste obklopen milujícími stroji, nenávistnými stroji, chamtivými stroji, nesobeckými stroji, statečnými stroji,

zbabělými stroji, pravdomluvnými stroji, prolhanými stroji, legračními stroji, vážnými stroji.

Jejich jediným účelem je všemožně vás provokovat, abych já, Stvořitel vesmíru, mohl sledovat

vaše reakce. Nemají o nic více citu nebo rozumu než staré pendlovky.

Stvořitel Vesmíru by se vám teď rád omluvil nejen za všechnu tu vrtošivou, obtížnou společnost, kterou vás po dobu

této zkoušky obklopoval, ale též za zaneřáděné a smrduté prostředí planety samotné.

Stvořitel naprogramoval roboty, aby ji po miliony let prznili a učinili z ní ten jedovatý plesnivý kus sýra, jenž jste našel při svém příchodu.

Postaral se také, aby byla zoufale přecpána, a to tak, že  roboty naprogramoval,

aby se bez ohledu na své životní podmínky horoucně domáhali pohlavního styku a nade všecko ostatní zbožňovali děti.“

*

*

Jediný, na co tedy Stvořitel vesmíru zapomněl bylo to, že po jedné zkoušce přichází další a po ní další a další až do té doby, než si nějakou tu škatulku strojů vyberete a zapojíte se dané jednotky. A pak je celkem jedno jestli se specializujete na mazání másla na chleba, nebo šroubování víček z lahví. I tak vás ale, jako myslícímu stroji, zastaví jedna myšlenka: „Jak budou reagovat ostatní? Ovlivní je to nějak? Budou s tím souhlasit? Nezasáhnu do jejich náplně práce?“  Nakonec, naše planeta je tak přeplněná, že ať už uděláte jakékoliv rozhodnutí, po většinu času se to dotkne i těch druhých. Teď jde o to, jak moc lhostejný a sobecký stroj chcete bejt, a nebo jestli radši budete mít vyšší výrobní číslo. Tak či tak, stvořitel vesmíru se nasměje ještě dostatečně…

Ale zaměřme se radši na problémy dnešních mladých strojů. Nová generace pochází již z nových a technicky daleko vymazlenějších linek a proto to tak někdy dopadá. Takže nám postačí, když to zakončíme  problémy s pubertou a sexem, jistě je to poučné a mé muskulární EGO už si masíruje hruď, jakou jsem zase zavedl recesi

Tááákže, můžeme si i v dnešní době říci: “ Are We Gettin’ Enough?“

V poslední době se mi stává, že mi čím dál tím víc lidí říká, že jsem tak trochu emo. Nebojte, nebudu to tu vyvracet, spíš na to začínám přicházet taky Co taky jiného od člověka, který si na internetu vylévá své virtuální srdéčko. Co se týče mých myšlenkových pochodů, přijde mi, že poslední rok jsou opravdu na pochodu. A když už dojdou na místo určení a tváří se, že už to sami ustojí, přijde pak zase něco, co vám ukáže opak. Je to jako kdybyste se všechny myšlenky snažili uskupit a sestavit do nějakého menšího domečku. Jenže v mém případě jsem bohužel zakázku na domeček poslal do mateřské školy. A to ještě do té, kde mají děti amputované ručičky. Jojo, jak jsem kdysi zmínil, hlavu zkrátka není lehké zastavit. Kór tu mojí. Žije si svým vlastním životem a kdyby mohla, tak by si postavila nějakej pěknej rodinej domek a odstěhovala by se někam za město. Jenže tak lehko jí to zase neprojde a proto s ní bojuju jak se jen dá.

Tak, už jsem se skoro bál, že bude přes prázdniny na nějakej patos půst a helejme se, jak tu krásně vyrostl. Člověk sice pořád přepisuje a maže ale to mi nezabrání v tom, abych se třikrát nepraštil pěstí do prsou a nasázel sem na konec klidně 22 vykřičníků!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zakončíme písní aneb:  “Today is the …… O’really?“

HAHAHA

Prague City Festival - logo

Hned na začátek musím uznat, že zážitek z tohoto jednodenního festivalu byl … jak to jen říct, byl prostě velkej. Od Blues Fest festivalu tady v Kolíně jednoznačně největší. Kvalitou se ovšem Kenny Nealovi a klukům z Tom Twistu nevyrovnal. Spíš kvůli dané atmosféře, než něčemu jinému. Nicméně jsem si to opravdu užil. a pokud se chce v tuto chvíli někomu zvolat: „Ha, pozdní report!“ ,tak mu musím odpovědět: „Ano, pozdní report!“

Pokud si má hlava ještě správně dobře pamatuje, má cesta započala někdy kolem čtvrtečního poledne 23.6.2011. Lístek přímo do Holešovic, aneb mezistátní vlaky mají svůj komfort. Přiznám se, poprvé jsem o své skvěle naplánované cestě přemýšlel v tu dobu, co stál vlak na hl. nádraží města Prahy a nevypadal na to, že by se chtěl někam pohnout.  Většině to přijde jistě vtipné ale já jsem kluk z malého města, který většinu svého mládí prožil na poli. Takovéto žerty od velkého města jako je Praha mě tedy vskutku děsí. Nicméně po dalších 15 minutách jsem se již setkal se svými kumpány na nádraží v Holešovicích a nic nám nebránilo pokračovat v cestě na místo určení. Žádné podobně velké dobrodružství jako na hlavním nádraží nás naštěstí už nepotkalo, a já byl za to neskutečně rád. Vždyť jste slyšeli tu legendu o pražských trafikantkách, ne? Prý to jsou ženské tak kolem 55 let, které lákají mladší chlapce na velmi levné porno časopisy plus oplatku navíc. Pokud podlehnete, jste zavřeni do klecích v jakýchsi opuštěných skladech a v následujících dnech z vás udělají lístky na městskou hromadnou dopravu. Brrr -- děsná to představa.

The Gaslight Anthem

Přišli jsme akorát včas, abychom stihli kapelu „The Gaslight Anthem“ na první stage. Musím uznat, že na tyto hochy jsem se celkem těšil a rozhodně jsem si s časem dával záležet na tom, abych stihl právě je. Před jejich vystoupením jsem pár jejich písniček slyšel a dost se mi zamlouvali. Frontman kapely má pro mě dost sympatickej hlas a jejich písničky působí dost melodicky a pohodově (Pokud čekáte rozbor jako od hudebního experta, přečtěte si předchozí větu ještě jednou a znovu se nad tím zamyslete. Mělo by vám být jasné, jak se věci mají ) Hráli zhruba těch 45 minut a za tu dobu si mě získali ještě o něco víc. Stačilo jen poslouchat ten výborný hlas, popíjet Krušovice a nechat si rozpáleným sluncem tančit po pokožce.  (Řekni mi Jirko, jak dokážeš i z takhle banální věci udělat naprostý nesmysl…)

(po příjezdu domů následovalo stažení kompletní diskografie a menší vystřízlivění, z té větší hromady písní jich přeci jen není tolik, co by tak zářili nad ostatními)

Middle Class Rut

Následoval přesun na stage č. 2, která byla v Průmyslovém Paláci, ani ne 5 minut chůze od hlavního dění. Kapelu Middle Class Rut, která je pokud mi zrak sloužil složená pouze ze dvou lidí, jsem absolutně neznal. Nicméně do toho řezali s takovou energií, že tím jak mi spadla čelist se mi podařilo rozbít pár dlaždic pod sebou. Opravdu s neskutečnou vervou se snažili rozproudit šíleně zadýchaný Průmyslový Palác, kde bylo tak přes 30 stupňů. Poslechni jsme pár písniček, osvěžili se nějakým tím pivem, uznale pokývali hlavou a vyrazili zase na vzduch.

Flogging Molly

Pro mě jednoznačně jeden z  hřebů toho dne. Flogging Molly mám nesmírně rád a jejich hudbu už nějaký ten pátek poslouchám. Tvářička se mi teda zalila radostí, když jsem mohl svým zpěvem pokazit jinak hezkou atmosféru leckteré písničky. Kluci nás rozhejbali pěkně a já osobně jsem si přál, aby mohli hrát dýl. Dave King, hrdý Ir, spoluzakladatel kapely a nynější frontman nás stihl  poškádlit vlastní zásobou Guinnesse a slovo „Irish“ by jsme od něj na prstech jedné ruky taky jistě nespočítali. Jediná malinká skvrna tak byla absence mé oblíbené písně „Seven Deadly Sins“ ale jelikož přišli na řadu i jiné hity, rozhodně jsem jim to neměl za zlé

Hadouken

Když vychladl konečně i náš nekončící aplaus, následoval další rychlý přesun na druhou stage. Zde jsme se ohřáli jen chvíli. Ne že by kluci z Hadoukenů byli nějak extra špatní, vlastně mě i docela překvapili. Moc věcí jsem od nich neznal a opravdu tak nevěděl, co čekat. I přes trochu horší zvuk kláves se před pódiem utvořil slušný kotel a lidi řádili jako opice.  Jejich hudbu si tedy asi v teple domova pouštět nebudu, ale na nějaké podobné akce mě chladným rozhodně nenechá. Hadouken i přes jistou kombinaci žánrů má zatraceně šťávu!!!

Gogol Bordello

Na šestou hodinu jsme se přesunuli zase zpět, i když bych radši zůstal ještě chvíli u těch Hadoukenů. Na programu byli Gogol Bordello a ti mi nikdy nijak moc nepřirostli k srdci. A nestalo se ani po tomto festivalu, i když klobouk dolů za píseň „Pověste ho vejš“ od Michala Tučnýho, kterému vyjádřil díky i Eugene Hutz, frontman kapely. Jejich vystoupení nepostrádalo bouřlivost a určitý styl ale ani přesto mě to tentokráte tolik neoslovilo. I když objektivně musím jejich vystoupení hodnotit kladně a to nejen potom, co byl zmíněn i krteček.

Skindred

Skindredi převedli na vedlejší stage rozhodně to největší peklo celýho dne. Jejich vystoupení bylo jako tříštivý granát, který exploduje po dobu 45 minut. Už jsem od nich leccos čekal ale i přesto mi to vyrazilo dech. Zuřivý „Circle Pit“ nenechal nikoho chladným a pokud jsme u Daveho Kinga nemohli spočítat slovo „irish“ na prstech jedné ruky, tak u Benjiho Webbea by jsme slovo „fuck“ nespočítali ani na prstech všech rukou českého národního hokejového týmu + jejich realizačního týmu. Rozhodně bouřlivá show a tak to má být. Jen ta teplota vzduchu se po tomhle vystoupení a při něm zvedla v sále tak o 10 stupňů.

The Hives

Tady není moc co dodávat. Fantazie. Pro mé Rock ‘n’ Rollové choutky jednoznačně vrchol večera. Patřil jsem k té sortě lidí, co změna Blink 182 -> The Hives potěšila víc. Jejich show byla vskutku výborná. Chlapci nastoupili jako vždy stylově -- tentokráte s cylindry a fraky. Obrázek v pozadí dával jasně najevo, oč tu půjde. Hrajte nám cokoliv, dělejte show, a my, diváci a posluchači, budeme vašimi loutkami a budeme vám všechno zobat z ruky. Není tak divu, že si Pelle Almqvist doslova ochočil celé publikum a to křičelo na všechny povely, co zadal. Naštěstí to všem vracel výbornou hudbou, která pro mě tvořila sladký závěr, celého dne. Mlask.

Thirty Seconds To Mars

Pro mnohé vrchol celého festivalu, pro mne však nikoliv. Se svými kumpány jsme dostali, pro co jsme si přišli a tak jsme teď stáli před pódiem pouze z čirý zvědavosti.  Opravdu jsem nevěděl jak se k jejich vystoupení postavit. Pár písniček jsem tedy znal, ale to spíš jen tak co jsem vždycky kde zahlídl, nebo poslechl. Byl jsem tedy dost překvapen, když jsem zjistil, kolik se na Jareda přišlo podívat fanoušků. Nutno dodat, že 90% fanoušků mělo prsa a dalších 50% z nich teprve začínalo menstruovat. Každopádně se postarali o skandování ještě dlouho před začátkem vystoupení. Lidé znovu zakřičeli a Jared se objevil na pódiu. (záměrně píšu Jared, protože jeho bratr a vlastně zbytek kapely stál spíše dost v pozadí a byla to taková one-man show) Hovořilo se o velké světelné a technicky vymakané show (na poměry českých festivalů), to nebudu nijak podpírat, i když pokud byl loni někdo na Muse, tak odvázaný z toho asi nebyl. Díky tomu, že Jared nebyl v dobrém zdravotním stavu, ke kterému se i přiznal, nebylo jeho vystoupení zdaleka jen o zpěvu. Skoro se chce až napsat, že většinu času prokecal. I to mělo ale své plus. Na mě osobně tedy zapůsobilo jeho gesto s tím, že pozval lidi z druhého sektoru do prvního a „hlídači“ to naštěstí nechali projít. Tu pravou lahůdku si ale nechal až na závěr, kdy si bezmála stovku lidí pozval k sobě na pódium. Těžko hodnotit takovou věc ale já osobně jsem viděl něco takového poprvé a určitý dojem to ve mě zanechalo. Navíc zdaleka tak neřešil určitou jazykovou bariéru, kterou předvedl jeden host u něj na pódium, ač někteří by z toho dělali bůhví co. I když tedy  “30 Seconds To Mars“ nejsou kapelou mého srdce, jejich vystoupení jsem si v určitých mezích užil a dokonce si oblíbil i jednu píseň, kterou podal pěkně akusticky. No není to pro ně úspěch? Jistěže je

Závěr

Po dohrání kapely Thirty Seconds To Mars se naše skupina odebrala pryč z festivalové zóny směrem do víru velkoměstě. A to i přes to, že jsem naléhal, aby jsme se šli podívat ještě na legendy House Of Pain, kteří by mě jistě svým projevem nezklamali. Nicméně se tak nestalo a já se musel podřídit těžce pracujícímu lidu a teplému domovu, který mi byl v centru Prahy poskytnut. Celý festivalový den tak hodnotím velmi kladně. Pokud jsem už předtím slyšel zvěsti o tom, že Prague City Festival bude disponovat tou nejnovější hudební technikou, z mého pohledu to mohu jedině potvrdit. Tak dlouho mi v uších nezvonilo snad ještě nikdy. A co se týče organice, má se to asi takto: Pokud bych hledal chyby, našel bych je a stěžoval si jako každý nespokojený člověk. Pokud bych ale vysloveně nic nehledal a festival si užíval jen podle svýho, špatný slovo o tom říct nemůžu. Takže uvidíme, co přinese další ročník, ufff.

***

***

Pro informaci – celá povídka má zhruba 15 stran formátu A4.

Grinning Colossus

Mnoho lidí to zná. Myslím flashové hry. Takové ty povětšinou kratší věci, které vám na internetu krátí čas a dopřávají trochu té zábavy. Čas od času při svých toulkách internetem (Je to jako procházet se na louce, že?) narazíte na nějakou pecku, kterou musíte zkrátka ocenit. Tak jako já. Posledních pár nocí nemůžu moc dobře spát. Nechávám si rozsvíceno a povinně musím mít všechny skříně a šuplíky otevřené. Obavy z toho, že by se mohl vrátit Grinning Colossus jsou na místě. Když jsem se s ním setkal poprvé, s křikem jsem vyskočil od monitoru, dopadl na zem, a začal křičet:  “Mé děti, vem si mé děti, mne nech být!“ Vehnalo  mi to až slzy do očí, když jsem zjistil, že žádné děti nemám. Přesto jsem vyskočil a z otevřeného okna křičel na nejbližší ženu s kočárkem, která tu jela po chodníku. „Vezměte svoje dítě a utíkejte odsud pryč“ křičel jsem. Podívala se na mě tak hrozně neštastným pohledem a zeptala se: „Proč?“

„Je tady.“ odpověděl jsem. V tu chvíli se jí ve tváři objevil výraz zděšení. Otočila se s kočárkem na místě a začala po chodníku uhánět směrem pryč. Díval jsem se za ní a snažil se na kočárku najít nějaké závodní číslo. Hlavou mi prolétla jediná myšlenka: Tato žena bude nejspíš příští rok startovat za Red Bull. Vrátil jsem se znova ke svému monitoru, kde jsem měl zatím danou pauzu. Pořád tam byl. Svým pohledem mě vyzýval na souboj na život a na smrt. Posadil jsem se a nad jeho výzvou začal velmi přemýšlet. Dal jsem se do pláče. Byl jsem ještě příliš mladý na to, abych toto prohrál. Měl jsem strach a on byl tak ošklivý. Nakonec jsem se přemohl. Takhle to přece nejde. Pustil jsem si „Undying Love“ od „Two Steps from Hell“ a rázem jsem měl jiné myšlenky:

V těch myšlenkách jsem viděl všechny ty lidi. Ty, kteří na mě spoléhali, že zbavím svět od zla a nastolím tolik tížený světový mír. Ti všichni ke mě vzhlíželi. Jako k hrdinovi, který spasí tento drobný svět. Nehodlal jsem je zklamat. Teď jsem již věděl, že ne. Nebyli to jen lidé, podpořit mě přišla i zvířata, i neživé věci.

Nejdříve El: „Věřím ti.“

Pak Toby: „Jestli chcípneš, umřu hlady.“

Náš starý vysavač: „Ty to zvládneš chlape“

Skříň na věci na mě šibalsky mrkla, okno do ulice se usmálo a lampička s polštářem volaly mé jméno. Jestli mi ale někdo projevil největší podporu, pak to byl hrnek se studeným kakaem, který nepřišel prázdný. Odpauzoval jsem hru, a vrhl se na to. Se svojí postavou jsem skákal a snažil se Bosse položit nějak na lopatky. Ani to s ním nehlo. Otevíral pusu a střílel své mohutné laserové výboje. Každý můj úhybný manévr střídal druhé a já doslova létal ze strany na stranu. Snažil jsem se o protiútok, ale nešlo to. Pak mě to ale trklo. Všiml jsem si obrovského lustru, který byl větší než můj obdélníkový protivník a který nějaký filuta umístil přímo nad něj. Uhnul jsem před dalším útokem a běžel po kostičkovaných výběžcích nahoru. Tam jsem sebral oheň a běžel směrem k lanu od lustru. Zbytek byla otázka pár sekund. Přepálil jsem lano a poslal lustr přímo na černého obra pode mnou. Poslední, co jsem zahlédl, byla jeho smutná tvář s pouhou otázkou „Proč?“. Pak už jsem slavil vítězství.

***

Jestli  podobné hry můžou nějak prorazit, tak je to především podle toho, jakou na tom tvůrci udělají práci. Je spousta rádoby her, které jen tak docvakáte a pak už si na ně ani nevzpomenete. Přijde hra, která trvá třeba jen minutu, ale pokud narazíte na nějakej originální prvek s dobrým nápadem, má vyhráno. Tak jako hra se jménem You Have to Burn the Rope. Když narazíte na něco, co nějakým způsobem vyčnívá, je to vždycky paráda. Je to asi takovej pocit, jako když jdete do sklepa pro obyčejnou sklenici mléka, protože na výběr ani nic jinýho nemáte a neočekáváte, že byste našli něco lepšího. Jenže sáhnete do regálu a omylem zavadíte za skrytou páku, která otevře dveře, o kterých jste nevěděli. Tyto dveře vedou do podzemního světa. Po chvíli cesty se před vámi objeví krtčí lidé a vy se rozhodnete jít s nimi do jejich království. Probíhá to celkem dobře, jenže za chvíli zjistíte, že máte hlad a nevíte jak z toho ven. Sežerete tedy všechny krtčí lidi a hrabete se dál, dolů. Cestou potkáváte všemožná stvoření, velké žížaly s pěti nohama, malinká zakrslá slůňata, která vám připomínají vaše spolužáky ze základní školy, nebo i tuleně, kteří tu jezdí na mikrovlnných  troubách. Klábosíte, vyprávíte si své zážitky z dobrodružství a ptáte se, co je úplně tam dole. Nakonec je stejně všechny sežerete a pokračujete zase dál. Nacházíte zde plno podivných i použitelných věcí. Narazíte zde i na mluvící kancelářskou židli, která staví hliněné sochy. Postaví i jednu podle vás a tak jí nesežerete. Hrabete se tedy dál a dál, když tu najednou se to objeví. Zničehonic na to narazíte --  další království krtčích lidí. Trochu větší, takže to chvíli trvá, než je všechny sežerete. Znovu chvíli hledáte a pak to vzdáte. Vrátíte se na povrch, zavřete sklep a jdete si vyndat z lednice tu parádní skotskou whisky, která tam na vás čeká. Takže asi takový je to pocit.

***

Takže co udělalo tuhle hru tak zajímavou? Především závěrečná písnička, kterou pro ni autoři vytvořili a která hraje po zabití pana Bosse. Její text je kouzelnej a musím ocenit, že když si dá někdo práci vytvořit pro hru, která zabere hraním  méně času než poslech právě téhle písničky,  podobnou věc, je to u mě pašák.

First Verse:

Congratulations.

You managed to kill that boss, you see…

The Grinning Colossus.

You’re the hero we all wish we could be!

You made it through The Tunnel.

Then you grabbed that Fire on The Wall!

You jumped up above him.

Then you burned The Rope and save us all.

You burned The Rope and saved us all.

You burned The Rope and saved us…

Chorus:

Now you’re a Hero.

You managed to beat the whole damn game.

We’re happy you made it.

But how are you going to spend the rest of this day?

Maybe watch a video.

Maybe press refresh and start again.

Chorus

Second Verse:

Yes it’s over now.

We didn’t want to make a longer game.

This is it, I swear it’s true.

Ooo Ooo

Chorus

Takže pokud by jste si chtěli zahrát, dole máte odkaz na hru i na stránku, kde si můžete přečíst info o našem obávaném Grinning Colossusovi.

Přeji příjemnou zábavu.

http://www.kongregate.com/games/Mazapan/you-have-to-burn-the-rope

http://villains.wikia.com/wiki/Grinning_Colossus

]]> http://www.jugg.cz/grinning-colossus/feed 0 http://www.jugg.cz/pan-nozicka http://www.jugg.cz/pan-nozicka#comments Sat, 14 May 2011 14:23:39 +0000 Jugg http://www.jugg.cz/?p=158 Příběh vypráví o jednom chlapci, který chtěl létat ke hvězdám a na planetě Neptun pěstovat králíky. O chlapci, kterého kupředu hnala obrovská síla vůle a píle.  Nezastavil se před ničím a šel kupředu za svým snem. Někdy ale ani chtít nestačí, a tak mu osud připravil jedno nemilé překvapení. Stala se nehoda, která mu změnila příštích 14 dní jeho života  (a nemá to co dělat s tím, že snědl zhruba 16 dní starou krabí pomazánku, která už patřila mezi zbytky pro kočky). Toto je tedy jeho příběh . Můj příběh…

Jak už se tak stává, zaplatil jsem i já. „Za co?“, zeptáte-li se.  “Za svou nebetyčnou nešikovnost samozřejmě“ odpovím. To je tak, když se člověk utrhne ze řetězu a chtěl by všeho hrozně moc. Ale dost bylo těchto nesmyslů. V poslední době se mé mladé, zdravé já vrhlo na všechny možné sportovní aktivity, co to šlo. Cvičení, posilovna, především běhání v lese jsem si začal užívat jako nikdy. Hokejová sezóna byla  letos až nezvykle dlouhá, takže to byl jen další menší plus. Když pak přišla nabídka na fotbalové utkání, s úsměvem jsem jí přijal. (rád bych poznamenal, že to nebyl úsměv hodný frajera. Spíš takovýho blbečka, kterej přesto, že na trávníku už dva roky nebyl nabyl dojmu, že zkrátka jen nazuje kopačky a půjde všem ukázat, jak že se to vlastně hraje. A věřte že kdyby jim to opravdu ukázal, tenhle článek bych asi teď nepsal ).

Všechno to začalo relativně dobře, jako kapitán anti-sucharového týmu jsem se do nedaleké vesnice Nebovidy rozhodl vydat pěšky. Chtěl jsem samozřejmě říci během – má motivace neznala mezí.  Když jsem se po 30 minutách dostal na místo určení, oba týmy už se rozcvičovali. Přidal jsem se ke své družině a nazul si své 2 roky nepoužité kopačky, jejichž kvalita připomínala 2 týdny staré rohlíky. Abych je ale hned nehanil musím uznat, že prvních 10 minut jsem opravdu cítil, že to, co mám na nohách, jsou kopačky. Teprve pak mi došlo, že mě to staré pečivo obelhalo a celou dobu se to za kopačky jen vydávalo. Po dalších pár minutách jsem měl na nohách puchýře o velikosti menšího vesnického rybníka. Zbytek zápasu jsem bojoval nejen s neposedným balónem (myslím, že mě od srdce nenáviděl),  ale taky s vlastníma nohama. Nemohl jsem na nich už skoro ani stát. Zbejvalo posledních pár minut do konce a já si říkal, že už to zkrátka vydržím. Jenže pak to přišlo…

Míč se vznesl do vzduchu a udělal nádhernou piruetu.  Zapadající slunce ho hladilo svými paprsky a přetvořilo tak tento moment v něco mnohem více významného,  jako když se právě na tomto místě  rozhoduje o osudu lidstva. V očích mi slzelo dojetím a pozoroval jsem tento letící úkaz se zvláštním zaujetím. Hráči kolem mne na tom byli podobně. Strnule stáli na svých místech a nechávali se celým tímto děním unést. „Letí na mě, na mě. To mě si vybral“ volal jsem na všechny. Míč letěl směrem ke mě a volal mé jméno. Věděl jsem, co musím udělat. V tu chvíli jsem překypoval sebevědomím  a nadšením. Odrazil jsem se, a vyskočil. Musel sem tím překvapit všechny okolo, neboť  jejich hlasité „ach“ se rozneslo po celém hřišti. Byl jsem jako majestátní delfín, který na širém oceánu právě vyskočil z vlny. Překrásnou hlavičkou jsem poslal míč dál směrem klesu a pomalu jsem padal směrem k zemi. Mít v této chvíli delší vlasy, asi bych se ve vzduchu zdržel ještě pár vteřinl a pořádně s nimi zatočil…

Na zem jsem dopadl jako pytel sraček. V levým kotníku mi to jen tak pro špás křuplo a kouzlo momentu bylo ta tam. Zbytek se dá nastínit jen v krátkosti: ještě to jde; to snad dohraju; haha, dohrál jsem to; kurva, už to nejde; doma; auau; proč to tak bolí?; tak to je v prdeli; ba ne, ono to půjde ; hovno; nemocnice; rentgen; výron; sádra; berle; v pátek kontrola; hmn…

*

A tak jsem si odbyl svou premiéru se sádrou, která mou nohu ještě nějakej ten tejden bude zdobit. Žádná sláva to není, to vám teda povím. Člověk se musí hejbat, já se musím hejbat, a cvakat si to na berlích po shodech je teda pořádná fuška. Při mé nemalé fantazii je u nás doma každej výstup na schody výstupem na jednu z nejvyšších hor světa. Jen ty vlaječky na vrcholech nezapíchávám. I tak mne ale včera postihlo jedno dobrodružství. Jelikož je celá rodinka na slovensku a užívá si atmosféry mistrovství, na mě zbyl nelehký úkol – dopravit se do nemocnice na kontrolu. Odešel jsem tedy na chvíli z anti-sucharového týmu a přidal se do družstva „másláků“. Tímto požehnaným činem se mi otevřely nové možnosti. Jednou z nich byla „požádat známé a kamarády o pomoc“, a tu jsem já hodlal využít . Takže jsem zkoušel, kdo by měl čas a chuť se mnou do té nemocnice vyrazit (tedy hlavně mě tam dopravit). Bohužel jsem narazil na lidi, kteří sice ze začátku slíbí, ale nakonec vás i tak vrhnou přes palubu (a přitom si doma třou ruce a říkají si „chachá, to jsem ho zase dostal“). Tím to tedy bylo jasné, musel jsem zamířit do týmu z vyšší ligy. Nakonec mě přijal klub s dlouholetou tradicí.

„Ultra-Borci – s berlemi až na severní pól“.

Nakonec jsem byl rád, že mám nemocnici takovej kousek od baráku a cesta tak zabrala něco kolem 2 hodin.

*

Jirka se zadíval ven z okna a zhluboka se nadechl. Dnes ho čeká ještě jedno dobrodružství, které musí zvládnout i v tomto zdravotním stavu. Poklidil si na stole, trochu se upravil a chytil si své modré berle. Blues Fest už sice začal ale on si stále zachovával klidnou tvář. Zamkl vrátka na dva západy, zkontroloval lístek a pořádně se o berle zapřel.

„Hey, Kenny Neal!!! Here I come!!!“

]]> http://www.jugg.cz/pan-nozicka/feed 2 http://www.jugg.cz/ms-2011-hokejovy-pamlsek http://www.jugg.cz/ms-2011-hokejovy-pamlsek#comments Fri, 06 May 2011 22:42:21 +0000 Jugg http://www.jugg.cz/?p=147 Jen taková krátká vsuvka, protože naši kluci si jí prostě zasloužej. Především po dnešní výhře nad našimi sousedy. Gratuluju a jsem nesmírně rád. Navíc to probudilo i mé jiné tvůrčí vlastnosti (chtěl jsem říci samozřejmě přednosti). Moc lidí totiž neví, že kromě toho, že se mohu pyšnit titulem nejnadanějšího člověka na světě, také perfektně zvládám grafické úpravy alá photoshop. Proto je následující výtvor určen především hokejovým fanouškům a lidem, kteří ocení precizní a vymazlené grafické orgie. Let’s Troll

Tak můj kompletní výtvor. (A žádný nekalý myšlenky: Malkin – Mistrovství, ať vás ani nenapadnou:) )

Rusko VS Jarda

Ne že bych snad čekal, že tentokrát ten pohled bude jinej, to ani náhodou. Viděl jsem ty samý ksichty všude kolem a byl jsem si téměř jistej, že bych je všechny dokázal přiřadit ke slovům z mé polívky. Teda skoro všechny. Na toho pána před sebou bych musel složit ještě slovo „chobot“.  Zadíval jsem se do polívky a bohužel, žádný „chobot“ dneska asi nebude. Trochu jsem si poposednul a přemejšlel o tom, že se dnes komfort židle dostane z -15 na -16.

„Plosím, stlejdo..Mohl bys mě nechat vsmlkat“, ozvalo se z pravé strany.

Lukášek byla taková postavička, která mě tu otravovala asi nejvíc. Takovej malej usmrkanec, pořád si slintal na tričko a polívku jedl jako to prase. Nic kloudnýho neřekl ale jak se jednalo o smrkání, byl hned v pohotovosti. Co já vím, co se mu honilo v kebuli. V dětěch do pěti let se já prostě nevyznám. Nechal jsem ho pořádně zatroubit a zeptal se, jestli je vše ok. Přikývnul, a to mi stačilo. Tímto jsem si svůj denní příděl dobrejch skutků vyčerpal. S úsměvem na tváři a pocitem dobře vykonanýho skutku jsem se znovu mohl věnovat dění na stole před sebou.

Když to tak vezmu, tak Lukášek představoval takovou tu novou generaci čehosi, čemu jsem já ani za mák nemohl rozumět. Byl tu kvůli nějakejm ztracenejm lízátkům nebo tak.  Moc jsem na to pozor nedával. Párkrát si pobrečel, ale jinak to bral sportovně. To Baltazar na druhý straně, to bylo jiný kafčo. Ten pro změnu povídal o takovejch věceh, o kterejch jsem radši ani slyšet nechtěl. Vždyť tomu bídákovi se snad na týhle zpropadený hostině i líbilo. To jsem nedokázal pochopit asi ze všeho nejvíc.

Nevím proč právě teď a co k tomu vedlo. Vždycky se říká, že musí bejt někde nějakej spínač. Něco, co sled následujících událostí prostě prachobyčejně spustí. Někdy tomu ale prostě tak není. Buď je všeho moc, a nebo to zkrátka zapne samo. Další vysvětlení je to, že mě už nebavilo dívat se  po 37. za sebou na slovo „idiot“. Ten generátor na písmenka v polívce musí mít nějakej hrozně malej rozsah. Když jsem se zvedl ze židle a zjistil, že ale opravdu, opravdu nemůžu chodit, byl jsem v sále středem pozornosti. S tou hrozně namoženou zadnicí jsem si to plazil smerěm od stolu, a cestou si vychutnával všechny ty pohledy za mnou. Lukášek v dálce brečel a Baltazar řval cosi o kokotech, ale to už jsem byl duchem někde jinde a zubil se na celý kolo.