Pan Nožička

Příběh vypráví o jednom chlapci, který chtěl létat ke hvězdám a na planetě Neptun pěstovat králíky. O chlapci, kterého kupředu hnala obrovská síla vůle a píle.  Nezastavil se před ničím a šel kupředu za svým snem. Někdy ale ani chtít nestačí, a tak mu osud připravil jedno nemilé překvapení. Stala se nehoda, která mu změnila příštích 14 dní jeho života  (a nemá to co dělat s tím, že snědl zhruba 16 dní starou krabí pomazánku, která už patřila mezi zbytky pro kočky). Toto je tedy jeho příběh . Můj příběh…

Jak už se tak stává, zaplatil jsem i já. „Za co?“, zeptáte-li se.  “Za svou nebetyčnou nešikovnost samozřejmě“ odpovím. To je tak, když se člověk utrhne ze řetězu a chtěl by všeho hrozně moc. Ale dost bylo těchto nesmyslů. V poslední době se mé mladé, zdravé já vrhlo na všechny možné sportovní aktivity, co to šlo. Cvičení, posilovna, především běhání v lese jsem si začal užívat jako nikdy. Hokejová sezóna byla  letos až nezvykle dlouhá, takže to byl jen další menší plus. Když pak přišla nabídka na fotbalové utkání, s úsměvem jsem jí přijal. (rád bych poznamenal, že to nebyl úsměv hodný frajera. Spíš takovýho blbečka, kterej přesto, že na trávníku už dva roky nebyl nabyl dojmu, že zkrátka jen nazuje kopačky a půjde všem ukázat, jak že se to vlastně hraje. A věřte že kdyby jim to opravdu ukázal, tenhle článek bych asi teď nepsal :) ).

Všechno to začalo relativně dobře, jako kapitán anti-sucharového týmu jsem se do nedaleké vesnice Nebovidy rozhodl vydat pěšky. Chtěl jsem samozřejmě říci během – má motivace neznala mezí.  Když jsem se po 30 minutách dostal na místo určení, oba týmy už se rozcvičovali. Přidal jsem se ke své družině a nazul si své 2 roky nepoužité kopačky, jejichž kvalita připomínala 2 týdny staré rohlíky. Abych je ale hned nehanil musím uznat, že prvních 10 minut jsem opravdu cítil, že to, co mám na nohách, jsou kopačky. Teprve pak mi došlo, že mě to staré pečivo obelhalo a celou dobu se to za kopačky jen vydávalo. Po dalších pár minutách jsem měl na nohách puchýře o velikosti menšího vesnického rybníka. Zbytek zápasu jsem bojoval nejen s neposedným balónem (myslím, že mě od srdce nenáviděl),  ale taky s vlastníma nohama. Nemohl jsem na nich už skoro ani stát. Zbejvalo posledních pár minut do konce a já si říkal, že už to zkrátka vydržím. Jenže pak to přišlo…

Míč se vznesl do vzduchu a udělal nádhernou piruetu.  Zapadající slunce ho hladilo svými paprsky a přetvořilo tak tento moment v něco mnohem více významného,  jako když se právě na tomto místě  rozhoduje o osudu lidstva. V očích mi slzelo dojetím a pozoroval jsem tento letící úkaz se zvláštním zaujetím. Hráči kolem mne na tom byli podobně. Strnule stáli na svých místech a nechávali se celým tímto děním unést. „Letí na mě, na mě. To mě si vybral“ volal jsem na všechny. Míč letěl směrem ke mě a volal mé jméno. Věděl jsem, co musím udělat. V tu chvíli jsem překypoval sebevědomím  a nadšením. Odrazil jsem se, a vyskočil. Musel sem tím překvapit všechny okolo, neboť  jejich hlasité „ach“ se rozneslo po celém hřišti. Byl jsem jako majestátní delfín, který na širém oceánu právě vyskočil z vlny. Překrásnou hlavičkou jsem poslal míč dál směrem klesu a pomalu jsem padal směrem k zemi. Mít v této chvíli delší vlasy, asi bych se ve vzduchu zdržel ještě pár vteřinl a pořádně s nimi zatočil…

Na zem jsem dopadl jako pytel sraček. V levým kotníku mi to jen tak pro špás křuplo a kouzlo momentu bylo ta tam. Zbytek se dá nastínit jen v krátkosti: ještě to jde; to snad dohraju; haha, dohrál jsem to; kurva, už to nejde; doma; auau; proč to tak bolí?; tak to je v prdeli; ba ne, ono to půjde :) ; hovno; nemocnice; rentgen; výron; sádra; berle; v pátek kontrola; hmn…

*

A tak jsem si odbyl svou premiéru se sádrou, která mou nohu ještě nějakej ten tejden bude zdobit. Žádná sláva to není, to vám teda povím. Člověk se musí hejbat, já se musím hejbat, a cvakat si to na berlích po shodech je teda pořádná fuška. Při mé nemalé fantazii je u nás doma každej výstup na schody výstupem na jednu z nejvyšších hor světa. Jen ty vlaječky na vrcholech nezapíchávám. I tak mne ale včera postihlo jedno dobrodružství. Jelikož je celá rodinka na slovensku a užívá si atmosféry mistrovství, na mě zbyl nelehký úkol – dopravit se do nemocnice na kontrolu. Odešel jsem tedy na chvíli z anti-sucharového týmu a přidal se do družstva „másláků“. Tímto požehnaným činem se mi otevřely nové možnosti. Jednou z nich byla „požádat známé a kamarády o pomoc“, a tu jsem já hodlal využít :) . Takže jsem zkoušel, kdo by měl čas a chuť se mnou do té nemocnice vyrazit (tedy hlavně mě tam dopravit). Bohužel jsem narazil na lidi, kteří sice ze začátku slíbí, ale nakonec vás i tak vrhnou přes palubu (a přitom si doma třou ruce a říkají si „chachá, to jsem ho zase dostal“). Tím to tedy bylo jasné, musel jsem zamířit do týmu z vyšší ligy. Nakonec mě přijal klub s dlouholetou tradicí.

„Ultra-Borci – s berlemi až na severní pól“.

Nakonec jsem byl rád, že mám nemocnici takovej kousek od baráku a cesta tak zabrala něco kolem 2 hodin.

*

Jirka se zadíval ven z okna a zhluboka se nadechl. Dnes ho čeká ještě jedno dobrodružství, které musí zvládnout i v tomto zdravotním stavu. Poklidil si na stole, trochu se upravil a chytil si své modré berle. Blues Fest už sice začal ale on si stále zachovával klidnou tvář. Zamkl vrátka na dva západy, zkontroloval lístek a pořádně se o berle zapřel.

„Hey, Kenny Neal!!! Here I come!!!“



2 Odezvy to “Pan Nožička”