Poslední sníh

První sníh od Lawrena Harrise

První sníh od Lawrence Harrise

Je úterý ráno a u nás se konečně po dlouhé době ukázal sníh. Pokukuju po něm už asi hodinu z okna a nestačím se divit. Teda ne, že by to byl kdovíjak úžasnej sněhopád, spíš bych to přirovnal k nějaké vypelichané kočce, ale šak víte… sníh, no. Škoda, že ty vločky nejsou přeci jen o něco majestátnější, hned by se koukalo ještě o něco líp a romantika, která se dostaví pouze pokud sedíte v teplé kanceláři a máte co do huby, by se dala krájet. Ba ne, pravá romantika je tam venku za vodou, za skálou ušatou a s trávou střapatou aneb psát jen o sněhu je sice uklidňující, ale popojedem.

Nevím jestli je to Novým rokem či lednem a nebo jsem zkrátka jen o něco starší a dochází mi pára, ale přijde mi čím dál tím těžší vymejšlet o čem psát, aby to bylo alespoň trochu stravitelný. Mlátí se to ve mě a hned vám taky napíšu proč. V poslední době mé večerní toulky internetem směřují na nejrůznější blogy, blogýsky a tak podobně. Ne, že bych nikdy podobné stránky nenavštěvoval ale v poslední době přeci jen o něco víc než můj oblíbený web Dominiky Myslivcové. Zpět ale k tomu, proč se to (co?) ve mě mlátí. Většina osobních blogů má dost podobnou strukturu – jsou určitá témata, která tak nějak ledabyle kolují napříč sítí a postupně se k nim každý blogger či bloggerka (z větší části případů) vyjadřují. Jedná se teda o takovou pomocnou hůlku, která vás přeci jen trochu nakopne a popožene do psaní, neboť nemusíte tolik přemýšlet nad tím, do čeho se to vlastně pustíte a čím své čtenáře potěšíte (bo nepotěšíte). Na jednu stranu potlačení hned úvodní myšlenky, která by přišla s námětem na zajímavý článek, na druhý straně zase ukázka toho, jak si vaše spisovatelské já dokáže poradit s tématem, kterému byste si jinak nevěnovali.

Jeden takovej úkaz, kterýho jsem si všimnul – lidi se na internetu, a na osobních stránkách obzvláště, rádi otvíraj. A ne, nemám na mysli „oživovací“ scénu z Věci od Carpentera. Máme takovou neutuchající potřebu svěřovat se úplně neznámejm lidem a líčit jim naše životní příběhy ať už byly jakýkoliv. Celá dnešní doba vlastně napomáhá jisté masáži ega, kdy buď ukazujeme na své problémy a nebo se chlubíme tím, co jsme dokázali, kde jsme byli a jak vypadáme. Jakoby snad už nestačilo si všechno užít jen z vlastního pohledu a žít právě tím okamžikem. Prr, prrr, nechci zabíhat někam do břidlicového lesa ale kdy jste si naposledy sedli a vychutnali nějakej moment aniž byste ho pak prezentovali někde jinde a dělili se o něm s ostatními? V žádným případě netvrdím, že to přesně takhle musí být, taky se rád u piva dělím o zážitky z cest či z nákupu hraček pro bohaté americké děti ale zlatý pravidlo tvrdí, že všeho moc zkrátka vždycky škodí.

Udělal jsem si čas a mrknul schválně na pár přednášek, o čem že se to v Česku v poslední době prezentuje, a nestačil jsem se divit. Opravdu potřebujeme slyšet univerzální názor na to, jak si ze života udělat hru? Jak si si zajistit štěstí a radost? Beru, když každý vyjádří svůj názor na to, proč je jeho život dobrý a čím se o to zasluhuje, ale aby si pán stoupl před lidi a řekl, že se lidem nedá radit, neboť rady neberou, a následně se jim 50 minut snažil radit, to je trochu moc. Vždyť  jsme naprosto odlišní a celá podstata společnosti vychází z toho, že jeden je takový a druhý zase makový (ano, koukám na tebe, Orwelle). Takže zahoďme veškerý poučky, grafy a tabulky, který nám ukazujou v jakým období je největší výskyt nudy a kdy je pro radost zrovna období páření, a pojďme jít za tím, co naplňuje zrovna jen nás.

Jo a kdyby jste náhodou nevěděli – včera jsem byl na výletě v Tescu, takže se z toho, klidně poserte.

Ps: ten sníh je vážně parádní



Komentáře jsou uzavřeny.