Směr výletu – Jindřichův Hradec

Fakulta Managementu - Jindřichův Hradec

Fakulta Managementu - Jindřichův Hradec

Jen takový malý report z jednoho ještě menšího dobrodružství, která mě zahnalo do jednoho teď už zase o kousek většího jižního města. Tato pouť se uskutečnila dne 2. července časně z rána.

Cílové místo: Fakulta Managementu

Ůčel: Příjmací řízení do magisterského navazujícího studia

Obor: Management (specializace management informací)

Čas začátku: 9:00

Náplň: Test z teorie managementu a ekonomie

Je čas na jedno malé (už zase?) vyprávění…

Prolog

Kdybych to chtěl na začátek všechno uvést na pravou míru, musel bych začít úplně jiným příběhem. Tím, jak mě Pardubice naučily „čistou“ informatiku pomalu nenávidět. Jak jsem se začal motat v tom, co mě vlastně baví, co chci a v hledání jinejch alternativ studia. Jednou z těch alternativ mělo být právě studium na fakultě managementu v Jindřichově Hradce. Zaujal mě studijní plán i místo (nejsem fanoušek velkejch měst a dávám přednost rodinné atmosféře) a tak jsem podal přihlášku…

Probuzení, snídaně, jízda, seznámení

Jedna z mála bezesných nocí. Kolik jsem toho vlastně naspal? Víc jak 5 hodin to nebude… S těmito myšlenkami se probouzím a vypínám řvoucí budík. „Už bych si měl dát konečně jiný vyzvánění, tohle standartní je strašný.“ hadrkuju a pomalu se snažím probudit. V očích mi ještě stále svítí „Wonderful alarm, 5:30″. Ale jistě, chce se mi říci při pomyšlení na tento skvostný název mého defaultního vyzvánění. Vstávám z postele a zkouším jak jsem na tom. Nohy celkem poslouchají, to je dobře. Vlastně celé tělo se chová jak má, až na oči. Ty jako vždy stávkují a protestují proti nadvládě slunečních paprsků, které se skrz okno trousí do mého pokoje. Aby bylo jasno, nemám světlo rád, mé oči ho nemají rádi a to bude asi tak celé. Zároveň ale ani tmu nemám rád, mé oči jí nemají rádi a to bude asi tak celé. Skoro by se chtělo zakřičet „Vždyť on je vlastně divný!!!!!“. No, už to tak asi bude…

Po dalších probouzecích procedurách se mé ladné já ocitá v síni čistoty a  hygieny, tedy koupelně. Tato část našeho vyprávění však není zajímavá, koupelny jako takové jsou z rána plné nudy a stereotypu. Teprve večer ožívají v nespoutaná místa plné orgií teplé sprchy, čištění zubů a všech ostatních delikátností. (vlastně to samé jako ráno, jen čas je k vám milosrdnější) Čas odjezdu se ovšem nemilosrdně naplňuje a já ještě nestihl navštívit kuchyň. Tady musí každý zbystřit protože jak je známo, kuchyň je plný rozkoší prakticky po celý den (dobrá, ráno je to stejně velká bída jako koupelna). Při příchodu se zmateně rozhlížím a přemýšlím, co že si to naservíruji za lahodný pokrm. Poté, co si mé tělo vzpomene, že už nějakou tu dobu není zvyklé moc snídat, si dopřávám krakonošův čaj a vyrážím směr Jindřichův Hradec.

Cesta byla prověřena a naplánována podle mapy, tudíž žádný problém necítím. Hezky na Havlíčkův Brod, přes něj do Humpolce (na čaj k Hliníkovi), dále na Pelhřimov a hurá do J. Hradce. Vyrazil jsem o trochu dýl, než bylo plánováno (startovací čas 6:00) ale i tak jsem cítil, že to menší zpoždění nic neudělá. Příroda za okny auta tak nějak nesourodě ubíhala a výraznější problém v dopravě nenastal. Vytáhl jsem nějaká stará cd, co jsem vyštrachal a dal do přehrávače. Překvapilo mě jak dlouho jsem některý písničky už neslyšel a neposlouchal. Obzvlášť „Why can’t we be friends“ slavila za jízdy velký úspěch. Rád bych teď popsal, že na mě cestou zaútočil vlk velikosti 16ti patrového domu, nebo že jsem projížděl vesnicí, kde právě probíhal převrat a revoluce a od té doby mi auto zdobí pár stop po kulkách, ale nic takového se nestalo. Jediný poznatek je tak ten, že směrem na jih jsou silnice snad ještě horší než tady u nás ve středních čechách.

Zničeho nic se předemnou rozprostřelo ono město a já si začal říkat „Jsem tady vůbec správně? Ještě to můžu otočit“. To se ale jen mou hlavou prohnalo zase pár myšlenek, které jsem nevyslyšel. Po chvilce jízdy jsem ten „svatostánek vědomostí“ spatřil a v zápetí se tak mohlo hledat místo pro zaparkování. První dojem? Město vypadalo celkem přátelsky, né nijak nafoukaně. Budova školy vypadala z venku rovněž sympaticky. Lidí venku postávalo dost a nebylo těžké si domyslet, proč se tu ten hlouček výtečníků sešel. Všichni měli stejný cíl, jen každý se po něm plazil po svém. Jako tichý pozorovatel jsem prošel tímto rozverným divadlem a zaplul do hlavních dveří budovy.

Pozorování, znechucení, test, procitnutí

Nacházel jsem se ve vstupní hale, po pravé straně recepce a po levé automaty. (samozřejmě každý, za malý obnos výherní) Jedna věc, která mě trochu udivovala už před školou se uvnitř potvrdila naplno. Byl tu velký zástup jisté odrůdy člověka, kterou jsem ve školství posledních pár let nevídal. Myslím, že se jí říká „ženy“ nebo tak nějak. Aby bylo jasno, jsem jen chorý Aj’ták ( a i tak jistě dost špatný), který na toto není duševně připraven:) Abych to ještě upřesnil, tak si to shrneme:

Školka: Smíšená třída, ale nějak jsem nedokázal ještě rozeznat, kdo je vlastně holka a kdo kluk

Základka: Byl jsem v hokejové třídě až do konce, žádné dívky jsme tam neměli (a ani jsme je v tu dobu nepotřebovali :))

Střední škola: Technický směr, počítače, světlá vyjímka – studovali s námi 2 holky

Vysoká škola(bc): IT obor, velmi nízký počet něžného pohlaví

Tááák, tedy toto bylo velice milé překvapení ( s kterým jsem samozřejmě počítal :)), vidět taky tu hezčí část studenstva ve větším počtu. Inu začal jsem šmejdit a hledat svou učebnu. Prolezl jsem jedno patro a znovu se ocitl dole. Po další chvilce hledání jsem svou učebnu našel. Byla to ta největší, předpokládám „přednášková“, takže počet lidí na chodbě byl vskutku hojnej. Zaujal jsem místo u jednoho ze sloupů a začal pozorovat ten cvrkot.

„Ještě je čas to vzdát, tak proč to neudělat. Stejně nic neumím“ honilo se mi hlavou, jak jsem tam tak stál. Navíc se začala projevovat určitá podrážděnost a to nebylo dobré. Čím dál tím víc jsem přemýšlel o tom, že to vzdám. Abych byl upřímný, na ty příjmačky jsem se zrovna nepřipravil podle svých představ. Na začátku byl obrovský chtíč a ctižádost. Nakoupil jsem v Praze v antikvariátu VŠE zhruba 8 učebnic za 2500kč. (to víte, někdo utrácí za oblečení, někdo zase za učebnice:) ) Jenže nakonec skutek-utek. Jako vždy jsem měl velký oči a vůli né tak silnou. Nepřečetl jsem a nenaučil jsem se všechno co jsem chtěl a co bych měl. A to jsem se kasal, že tam půjdu všechno udělat na 100%. Jo, žádný takový vážení přátelé, zase jsem totiž jednou prokázal své velkolepé umění. Umění nic neumět. Tak, tak je to.

Nicméně bych předbíhal testům, které byly na můj vkus těžké a dost věcí jsem se pokoušel prostě nějak tipnout (A špatně, hahá). Vraťme se ale zpátky ještě k mému postávání. Tak jsem si tam tak mlčky stál, propaloval ostatní pohledem a snažil se zjistit, co je to asi za lidi. Jedna věc je utéct od toho celýho IT oboru k nějakým lepším reáliím, ale druhá věc je pak vidět z toho alespoň kousek na živo. Vůbec jsem začínal být nějak znechucen pohledem na některé rádoby manažery, kteří tam přišli udělat tu největší díru do světa, jakou svedou. V poměru jak velkou díru a kolik jich tam bylo, by svět přestal existovat hned po druhém člověku. Ó jak se mi začalo stýskat po našem skromném IT prostředí. Ale to byl rozhodně jen první dojem, který se postupně rozehnal, i když pár „děrovačů světa“ tam přece jen zůstalo.

V 9:00 nás nahnali do učebny a udělali prezenci. Šel jsem jako jeden z posledních, takže míst už moc nezbývalo. Zabral jsem si jedno v poslední řadě a čekal na první test. Hned záhy jsem si všiml, že jsou kolem mne vlastně docela normální, rozumní a slušní lidé. Bavili se o všem možném a já se občas neubránil upřímným úsměvům a souhlasným přitakáváním. Zbytek nervozity opadl a já nasadil polohu „Není to tady vlastně tak špatný, vlastně spíš dobrý. Ono to nějak dopadne a vůbec, asi jsem nejlepší na světě“. A opravdu to nějak dopadlo, lidi ze školy řekli pár organizačních věcí, porozdávali testy, něco dalšího řekli a lidi pomalu odcházeli domů.

Takový největší pozitivum z tohohle byl ten přístup lidí. Něco naprosto odlišného oproti mnou několikrát omýlaném IT prostředí. Zadavatele testů a vůbec ti všichni lidi tam, co na nás dohlíželi a vše organizovali, ti byli neskutečně v pohodě. Třeba to takhle dělají jen na podobné akce, aby z toho lidi nabrali stejnej dojem jako já. Jestli jo, pak se jim to u mě teda povedlo. Upřímně tam na mě ale dýchla taková ta „rodinnější“ atmosféra a rozhodně pozitivnější a lepší přístup, než na jaký jsem byl doposud zvyklý.

Přijel, podíval, nezvítězil, odjel

Jakmile celá ta paráda skončila, ještě chvíli jsem se zdržel ve škole. Prošel se od moderní části plné zavěšených LCD televizí, až po záchody, které nejspíš postavila ještě kdysi nějaká parta dinosaurů. Bezrukých… (a opovažte se mě napadat, že dinosauři nemají ruce). Než se mohlo vyrazit směr domov, zbývala ještě poslední věc. Naplnit svůj uřvaný žaludek. Alespoň zbyla chvíle projít si to pěkné město. A že se mi opravdu líbilo. Takové typy měst mám rád, proto to bylo považováno za jeden větší plus, vybrat si školu tu. Co tak příjemné nebylo, byla ta ohromná mračna lidí, která se do tohoto turistického města sjela.

Tak či tak, kotva byla vhozena na „zahrádku“ jedné menší restaurace blízko centra. Jídlo bylo celkem dobré a ani to netrvalo dlouho. Ještě předtím jsem totiž natrefil na restauraci, kde jsem se po chvíli zvednul sám od sebe a kráčel dál, protože se tam nehejbalo naprosto nic. Tedy lidi kmitali, ale i přesto se nějakým záhadným způsobem vůbec nic nedělo. Slunce pražilo co to dalo a po vydatném jídle mi v ten den už Jindřichův Hradec nemohl nic nabídnout. Teda nic po čem bych v danou chvíli toužil. Nezbývalo tedy nic jiného, než se nalodit a vyrazit směr Kolín…

Epilog

Tenhle výlet se dá asi těžko shrnout. Věděl jsem, že tam bohužel nejedu s kdovíjakými vědomostmi a upřímně jsem ani nevěděl to, jestli vůbec chci uspět. Přes počáteční nevoli se mi tam nakonec i zalíbilo a uvidíme jak se to vyvine do budoucna. Studovat bych si tam asi představit dokázal, i když to  prozatím nevyhledávám. Navíc jsem ty testy opravdu zmršil a nedělám si moc velké naděje a iluze o nějakém přijetí.

Teď mi jen někdo řekněte, co budu dělat s tím množstvím učebnic….:)



Komentáře jsou uzavřeny.