Umírání

Tento článek bych chtěl především věnovat, jedné velké a mne blízké osobě, která náš svět před nějakým časem opustila. Můžu udělat alespoň to nejmenší, a zanechat tu na její památkuku pár řádků textu. I když její ztráta se slovy dá jen těžko vyjádřit…

Co napsat o smrti a umírání aniž by to nevyznělo příliš kýčovitě a do ztracena. Nad tím se asi těžko přemýšlí. Tento článek píši o něco dýl, protože na něj nebyla ta správná nálada a všechno to přece jen bylo dost čerstvé. Teď s odstupem času se k tomu mohu postavit s čistým racionálním myšlením a upřímnými myšlenkami.

Když nás opustí někdo blízký, je to vždycky rána. Pak zbydou jen vzpomínky a myšlenky na věci minulé. Člověk začne přemýšlet a především nemá zrovna daleko k vyčítání a sebeobviňování. I to je můj případ. Má babička, Jarmila Kubásková, nás po krátké nemoci opustila 17. června ráno ve věku 78 let.

Je to koloběh přírody, dá se tak říct. Mám na mysli smrt. Stáří jednou dožene každého a není v lidských silách s tím cokoliv udělat. Co se však taky těžko vybírá, je způsob jakým nás daná osoba opustí. Má babička měla nádor na mozku a ten jí měsíc připravoval o všechny přednosti, které kdy měla. Chytrost, rozum, pohyb a i ten laskavý úsměv, který mě v mých dětských letech vždycky dokázal utěšit.

Nemoc je zrádná v jakékoliv podobě a když vidíte, jak vám někoho pomalu sžírá před očima, je to ještě horší. Má babička si toto rozhodně nezasloužila. Poslední měsíc jejího života jsme se o ní starali jak nejlépe jsme mohli a v té době jsem se neubránil myšlenkám, že jsem vlastně strašný člověk. Že jsem s ní měl strávit dřív daleko více času a užít si její přítomnosti, dokud to šlo. Poslední rok jsem se s ní vůbec málo vídal a neměl čas na nic. O to víc je to horší a tíživější pocit. Má babička se smrti nebála, ale jak říkala, umřít ještě nechtěla. Vždycky všechny kolem ve všem podporovala, mne nevyjímaje a hrozně ráda se dívala na úspěchy svých bližních. Je mi líto, že z mé strany jsem jí nic velkýho nabídnout nemohl a že už ani nebudu tu možnost mít.

Tímto bych chtěl tedy poctít její památku. Památku nejhodnějšího a jednoho z nejchytřejších lidí, které jsem za svůj život potkal. Vždycky mi tu bude chybět…

Dodatek

Nevím jestli jsou tyto myšlenky hodné publikování ale chtěl jsem aslespoň veřejně přiblížit to, co k tomu všemu cítím. I když si z 90% případů nechávám své dumání pro sebe. Zároveň sdělit všem to, co se tak říká. Že by jsme si měli vážit každou chvíli, kterou strávíme s někým, na kom nám záleží. Ty fráze jsem nechápal až do té chvíle, když jsem svou už bezmocnou babičku pokoušel narovnat na posteli a dát jí oběd. Asi dokud člověk nezažije, prostor pro popírání má stále velký…

Ale život naštěstí není jen vzpomínání a omýlání historie. Ano, i takový velký nostalgik jako já si to umí říct. Kdybych zůstal utopen v myšlenkách a vzpomínkách, moc daleko bych se nedostal. Proto se musím dívat dál a jít, ba ne, přímo běžet kupředu, co to jen jde. Proto bych toto „ponuré“ a „citlivé“ téma zakončil velkým skokem plným optimismu, protože tak by to mělo být, ne?

Neříkám, bojím se smrti. Zatím jsem toho na světě ještě moc málo dokázal, abych mohl umřít s klidným svědomím: „udělal jsem co se dalo, vyčerpal jsem maximum a něco po sobě zanechal.“  (No dobrá, to ještě není ten velký pozitivní skok :) ) Ale je to tak. Zatím bych ještě rád dýchal ten náš smogem prosycený drahocenný vzduch. Není tajemstvím, že mým největším strachem je stáří a bezmoc s ním spojená, ale pokud by se mi poštěstilo umřít spokojen a s úsměvem na rtech, asi bych se zaradoval. ( i když bych si tý radosti asi nikde moc neužil) Proto toto všechno zakončím jednou pozitivní písní o umírání ( i takové jsou), u které bych si moc přál, aby to jednou celé vystihovala.

Vstříc budoucnosti.

„I’m not scared of dying,
And I don’t really care.
If it’s peace you find in dying,
Well then let the time be near.
If it’s peace you find in dying,
And if dying time is near,
Just bundle up my coffin
‚Cause it’s cold way down there.
I hear that its cold way down there.
Yeah, crazy cold way down there.

Chorus:

And when I die, and when I’m gone,
There’ll be one child born
In this world to carry on,
to carry on.

Now troubles are many, they’re as deep as a well.
I can swear there ain’t no heaven but I pray there ain’t no hell.
Swear there ain’t no heaven and I pray there ain’t no hell,
But I’ll never know by living, only my dying will tell.
Yes only my dying will tell.
Yeah, only my dying will tell.

(Chorus)

Give me my freedom for as long as I be.
All I ask of living is to have no chains on me.
All I ask of living is to have no chains on me,
And all I ask of dying is to go naturally.
Oh I want to go naturally.

Here I go, hah!
Hey Hey!
Here comes the devil,
Right Behind.
Look out children,
Here he comes!
Here he comes! Hey…

Don’t want to go by the devil.
Don’t want to go by demon.
Don’t want to go by Satan,
Don’t want to die uneasy.
Just let me go naturally.

and when I die,
When I’m dead, dead and gone,
There’ll be one child born in our world to carry on,
To carry on.
Yeah, yeah…“



Komentáře jsou uzavřeny.